H E R M E N E T

Apofthegmata otců pouště III 17,25: Český překlad celého svazku vyjde v Benediktinském arciopatství v Praze na Břevnově v roce 2008

Stařec řekl: „Naši otcové měli ve zvyku chodívat do kell začínajících bratrů, kteří chtěli konat askezi o samotě, a sledovali je, jestli náhodou někdo z nich neupadl do démonského pokušení a nekazí se mu smýšlení. A zjistilo-li se někdy, že některý z nich se pomátl, přinášeli ho do kostela a postavili tam umyvadlo a byla modlitba za toho nemocného a pak se všichni bratři umyli a vylili na něho trochu té vody a bratr se hned uzdravil.“

Apofthegmata otců pouště III 18,53

Jeden bratr byl na cestě do Skétis. Přišel k řece Nilu, a jak byl po namáhavé cestě vysílený a zastihlo ho polední vedro, tak si svlékl šaty a slez dolů, aby se vykoupal. I přiběhlo zvíře zvané krokodýl a zachvátilo ho. Šel tam kolem nějaký jasnozřivý stařec a uviděl bratra, jak ho to zvíře popadlo a zavolal na ně: „Pročs sežralo toho abba?“ A to zvíře mu odpovědělo lidským hlasem: „Já jsem žádného abba nesežralo. Našlo jsem světského člověka a toho jsem sežralo. Ten mnich je támhle.“ A ukázalo posunkem k hábitu. A stařec odešel zarmoucen nad tím, co se stalo.

Apofthegmata otců pouště III 19,4

Přišel do Skétis jednou jeden člověk posedlý démonem. A byla za něho v kostele modlitba, ale démon ne a ne vyjít, byl totiž houževnatý. A klerici řekli: „Co máme s tímhle démonem udělat? Toho nedokáže vyhnat nikdo, leda abba Bissarión. Ale jestli ho o to poprosíme, ani nám nepřijde do kostela. Udělejme tedy tohle – podívejte, přichází každé ráno do kostela přede všemi ostatními. Posadíme mu toho trpícího na jeho místo, a když přijde, postavme se k modlitbě a řekněme mu: ‚Probuď toho bratra, abba.‘“ A tak to taky udělali, a když stařec ráno přišel, postavili se k modlitbě a říkají mu: „Probuď toho bratra, abba.“ A on mu říká: „Vstaň a běž ven.“ A démon z něho hned vyšel a ten člověk se v tu chvíli uzdravil.

Jakmile jsem začal používat Linux, musel jsem vyřešit otázku, zda bude tento systém vůbec pro klasického filologa dostačující. Pokud jde o pouhé zobrazování starořeckých znaků, je na tom linux stejně jako windows, ba snad dokonce lépe, protože soudobé distribuce už mívají Unicode jako výchozí kódování celého systému. To znamená, že v témže uživatelském profilu mohou koexistovat bez jakéhokoli nastavování vedle sebe soubory, které mají dokonce i názvy psané latinkou, alfabetou (i s přídechy), čínsky, arabsky atd. a systém jim bude rozumět (praktické a estetické by to ovšem asi příliš nebylo, viďte).

Dlouho jsem se ale potýkal s problémem, jak v linuxu starořecky psát v textovém editoru (OpenOffice) a v html editoru (Nvu) přímo s klávesnice bez použití nějakých klikacích appletů na vkládání znaků s diakritikou. Od samého začátku jsem měl ale jistotu, že to jde, ba co víc, že už je na to systém přímo vybaven. Existuje v něm totiž možnost nastavit rozložení klávesnice "Greek Polytonic", což musí být ono.

Dva úryvky ze spisu Historia religiosa od Theodóréta z Kyrru (393–466). Překlad celého svazku vyšel koncem roku 2005 v Benediktinském arciopatství Břevnov *

§§10-11 Prologu

... Žádám budoucí čtenáře této Bohumilé historie, či Asketického života (ať si ten spis každý nazývá, jak chce), kdyby se náhodou dočetli něco, co přesahuje jejich vlastní síly, aby o těch příbězích nepochybovali a aby neměřili ctnost oněch lidí podle sebe, ale aby jasně chápali, že Bůh obvykle charismata přesvatého Ducha vyměřuje podle smýšlení zbožných jedinců a dokonalejším dává větší dary. To budiž řečeno těm, kteří do božských tajemství nejsou zvlášť důkladně zasvěceni; neboť zasvěcenci nepřístupných komnat Ducha jeho štědrost znají a vědí, jaké divy skrze lidi v lidech působí, když se snaží velkolepými zázraky přilákat nevěřící k poznání Boha. Kdo neuvěří tomu, co chceme říci my, jistě nebude věřit ani tomu, že se opravdu staly divy Mojžíšovy, Jozuovy, Eliášovy a Eliseovy, a bude pokládat za báchorky rovněž divotvorné činy svatých apoštolů. Jestliže však pravda potvrzuje tyto věci, ať věří, že smyšlené není ani tohle. Neboť milost, která působila dříve, ta koná své dílo i prostřednictvím lidí pozdějších. Milost je totiž nevyčerpatelná, vybírá si lidi, kteří si ji zaslouží, a chrlí skrze ně jako nějakými zřídly proudy dobrodiní.

Z Apofthegmat otců pouště, svazek 2. Překlad celého svazku vyšel koncem roku 2005 v Benediktinském arciopatství Břevnov *

Abba Kasianos vyprávěl o nějakém starci, který bydlel na poušti, že poprosil Boha, aby mu dopřál, že nikdy neusne při žádné duchovní rozmluvě, že však hned upadne do spánku, jestliže někdo zkusí vést nějaké pomluvy nebo plané řeči, aby jeho uši takový jed neokusily. Říkával, že ďábel podporuje plané řeči a odporuje každé duchovní výuce. Dokládal to takovýmto příkladem: "Když jsem mluvil k nějakým bratřím o duchovním prospěchu, přepadl je tak hluboký spánek, že ani víčky nehýbali. I chtěl jsem odhalit to ďábelské působení, a tak jsem něco jen tak plácl a při tom se hned radostně probrali. Tak jsem řekl: 'Do teď jsme mluvili o nebeských věcech a oči vás všech se zavíraly spánkem, a když mi uklouzlo plané slovo, všichni jste se čile vzbudili. Proto vás, milí přátelé, prosím, abyste rozpoznali to působení zlého démona a dávali si na sebe pozor a chránili se před dřímotou, když děláte nebo posloucháte něco duchovního.'"

Člověk by od klasického filologa skoro čekal, že kdykoli povstane, aby přispěl k jakékoli diskuzi, začne obligátní větou „Už staří Řekové říkali...“, „Už Aristotelés tvrdil...“ a že bude takhle postranně, ale nápadně a s jakousi neomalenou moudrostí zdůrazňovat svůj obor. Co mám tedy říct já, když se po mně chce právě něco takového? Možná bych si to měl hned zpočátku výslovně zakázat a možná bych měl říct, že vůbec nezáleží na tom, kdo jakou životaschopnou myšlenku kdy formuloval. A možná to i řeknu.

Toho, že vzdělání je nebezpečné pro zdravý názor, si není vědoma jen lidová moudrost o zdravém selském rozumu, ale i biblický text: ὁ Φῆστος μεγάλῃ τῇ φωνῇ φησιν, Μαίνῃ, Παῦλε· τὰ πολλά σε γράμματα εἰς μανίαν περιτρέπει. (Sk 26,24: Féstos řekl silným hlasem: "Pavle, jsi blázen. Množství studia tě přivádí k šílenství.")

Vzdělanci to ovšem popírají: ὁ δὲ Παῦλος, Οὐ μαίνομαι. (Sk 26,25: Pavel na to: "Nejsem blázen.")

A jak to vlastně číst?

• Buď jako ve škole: [ho féstos megalé té fóné fésin | mainé paule | ta pola se gramata eis manián peritrepei || ho de paulos | ú mainomai],
• nebo jako v klasickém Řecku: [ho p^héstos megaléi téi p^hónéi p^hésin | mainéi paule | ta polla se grammata eis manián peritrepei || ho de paulos | ú mainomai],
• nebo taky tak, jak už začínalo být začátkem letopočtu zvykem: [o fístos meγáli tí foní físin | méni pávle | ta pola se γrámata is manían peritrépi || o đe pávlos | u ménome].