...bydlil zde profesor Karlovy university, muž rozvážlivý, písemný půtkář a člověk, jenž potřásal literaturou starou i novou, a víte-li pak, že nedovedl říci souvisle číslo kabiny, kde se svlékl. Od těch dob soudím, že vzdělání tohoto druhu je na obtíž, chceme-li se vyjadřovati.

...zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.

Číst dílo znamená toužit po něm, toužit stát se tím dílem... Přejít od četby ke kritice znamená pak změnit touhu, přestane se toužit po díle a místo toho se touží po vlastním jazyce. Tím se však dílo opět vrací zpět k touze po rukopise, z níž povstalo. ...celá literatura přechází od jedné touhy k druhé. Kolik spisovatelů psalo jen proto, že četlo? Kolik kritiků četlo jen proto, aby psalo?

Avšak nyní si odpočiňte a vypravujte mi něco v naší mateřštině, neboť jest se mi přiznati, že chápu jen zpola smysl latinských řečí. Jsou tak obšírné! Zdá se mi poněkud přehnané toto učleněné vyjadřování, jež připomíná krupobití, nechci však pochybovati, že jste promlouval o počestných citech.

Řecko si uchovalo dvě tajemství: tajemství Eleusiny a tajemství Sparty. Tajemství Sparty se přiblížil Jacob Burckhardt se střízlivostí sobě vlastní: "Moc může mít na zemi velké poslání; možná že pouze jejím přičiněním... mohou vzejít civilizace vyšší úrovně. Ale spartská moc jako by se vynořila na světě takřka jenom sama pro sebe a pro své vyniknutí a její trvalou pohnutkou bylo zotročení porobených národů a rozšíření vlastního panství jako cíl sám o sobě."

Co na tom záleží, je-li honosnější být romanopiscem, básníkem, esejistou či recenzentem? Spisovatele nelze definovat v pojmech úlohy nebo ceny, nýbrž pouze určitým vědomím řeči. Spisovatelem je ten, pro koho jazyk představuje problém, kdo vychutnává jeho hlubiny, a ne jeho užitkovost nebo krásu.

V této staročínské encyklopedii s názvem "Nebeský bazar blahodárných poznatků" se zvířata dělí na
a) patřící císaři,
b) vycpaná,
c) ochočená,
d) selátka,
e) sirény,
f) bájná zvířata,
g) toulavé psy,
h) zvířata zahrnutá do této klasifikace,
i) zvířata šílená,
j) nespočitatelná,
k) namalovaná tenkým štětcem z velbloudí srsti...
Borges dochází k závěru, že neexistuje žádná klasifikace univerza, která by nebyla arbitrární a nezakládala se na dohadech.

...že štěstí má vrozenou moc přitahovat pohromu, zejména ve formě závisti lidí i bohů, je názor, který mezi Řeky přetrvá, i když už skoro všechny ostatní názory vyvanuly. Nicméně si štěstí přáli. Je proto pochopitelné, proč se Sparťané od všech ostatních Řeků odtrhli a stali se nepřístupným ostrovem. Tak jako postřehli nebezpečí směny, postřehli i nebezpečí štěstí... Tak uvedli v skutek nejtvrdší ortel, který proti nim vyslovil Aristotelés: "...ztratili radost ze života."

Takřka všechno, co víme o Spartě, nám pověděli cizinci. Jediní dva místní pěvci Alkmán a Tyrtaios pravděpodobně pocházeli odjinud, a tak jako tak žili před reformou ze šestého století, která vyvolala jednou provždy spartský přelud. Žádný Sparťan stejně jako žádný kněz z Eleusiny nepromluvil. Jejich pravý odkaz nebyla lakonická průpověď, nýbrž mlčení.

Athény nám zanechaly nejen Propylaje, ale i politikaření. Typická je anekdota, kterou nám zachoval Plútarchos: Jakýsi analfabet přistoupil k Aristeidovi, jehož nikdy neviděl, a poprosil ho, aby na střepinu napsal jméno Aristeidés. Odevzá ji při nastávajícím ostrakismu. Aristeidés se zeptal: "Co ti udělal Aristeidés zlého?" Analfabet odpověděl: "Nic. Neznám toho člověka, ale zlobí mě, že mu všude říkají Spravedlivý." Aristeidés neřekl ani slovo a na střep napsal své jméno.