Čtení z Theodóréta z Kyrru
Dva úryvky ze spisu Historia religiosa od Theodóréta z Kyrru (393–466). Překlad celého svazku vyšel koncem roku 2005 v Benediktinském arciopatství Břevnov *
§§10-11 Prologu
... Žádám budoucí čtenáře této Bohumilé historie, či Asketického života (ať si ten spis každý nazývá, jak chce), kdyby se náhodou dočetli něco, co přesahuje jejich vlastní síly, aby o těch příbězích nepochybovali a aby neměřili ctnost oněch lidí podle sebe, ale aby jasně chápali, že Bůh obvykle charismata přesvatého Ducha vyměřuje podle smýšlení zbožných jedinců a dokonalejším dává větší dary. To budiž řečeno těm, kteří do božských tajemství nejsou zvlášť důkladně zasvěceni; neboť zasvěcenci nepřístupných komnat Ducha jeho štědrost znají a vědí, jaké divy skrze lidi v lidech působí, když se snaží velkolepými zázraky přilákat nevěřící k poznání Boha.
Kdo neuvěří tomu, co chceme říci my, jistě nebude věřit ani tomu, že se opravdu staly divy Mojžíšovy, Jozuovy, Eliášovy a Eliseovy, a bude pokládat za báchorky rovněž divotvorné činy svatých apoštolů. Jestliže však pravda potvrzuje tyto věci, ať věří, že smyšlené není ani tohle. Neboť milost, která působila dříve, ta koná své dílo i prostřednictvím lidí pozdějších. Milost je totiž nevyčerpatelná, vybírá si lidi, kteří si ji zaslouží, a chrlí skrze ně jako nějakými zřídly proudy dobrodiní.
Některé věci, o nichž chci mluvit, jsem viděl sám na vlastní oči, a co jsem neviděl, to jsem slyšel od mužů, kteří ty lidi znali, od ctitelů ctnosti, kteří na ně směli hledět a u nich se učit. Také při psaní evangelií byl věrohodný nejen Matouš a Jan, největší a první z evangelistů a očití svědkové Pánových divů, ale i Lukáš a Marek, které o tom, co Pán vykonal a vytrpěl, ale také o tom, co bezustání učil, důkladně poučili lidé, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A třebaže blažený Lukáš nebyl očitým svědkem, přesto tvrdí na začátku svého spisu, že vypráví o věcech, které jsou jisté. A my, i když slyšíme, že přímým a očitým svědkem toho, o čem vypráví, nebyl, ale převzal to učení od jiných, přesto posloucháme jeho i Marka stejně pozorně jako Matouše a Jana. Oba totiž vyprávěli hodnověrně, protože je poučili lidé, kteří to viděli. Tak tedy i my budeme něco říkat jako očití svědkové a něco podle vyprávění očitých svědků – mužů, kteří život těch světců napodobili...
§§3-5 z vyprávění o Makedoniovi
... Neživil se chlebem ani luštěninami, ale loupaným ječmenem, který namáčel pouze do vody. Tu potravu mu velmi dlouhou dobu nosila má matka, která se s ním spřátelila. Jednou když byla nemocná, Makedonios k ní přišel a zjistil, že odmítá jíst stravu, kterou její nemoc vyžaduje, poněvadž i ona tehdy přijala asketický život. Doporučoval jí, aby se podvolila lékařům a považovala tohle jídlo za lék. Vždyť ho neužívá z rozmařilosti, ale protože to potřebuje. Říkal jí: "Jak přece víš, i já jsem čtyřicet let jedl pouze ječmen. Včera na mě ale přišla slabost a já požádal svého druha, aby mi vyžebral a přinesl trochu chleba. Napadla mě totiž taková myšlenka, že kdybych zemřel, budu se ze své smrti zodpovídat před spravedlivým soudcem, jako bych uprchl před zápasy a zběhnul z namáhavé služby. Mohl jsem přece smrti zabránit skrovným jídlem, setrvat v tomhle životě a námahami a utrpením tu shromažďovat bohatství, ale pomyslel jsem si, že smrt hlady bude lepší než filozofický život. Hned mě z toho polila hrůza a chtěl jsem té špatné myšlence otupit hrot, a proto jsem přikázal vyžebrat chleba, a když mi ho přinesli, snědl jsem ho. A tobě poroučím, abys mi už příště nenosila ječmen, ale chléb." A tak jsme tedy slyšeli přímo z oněch pravdomluvných úst, že se ječmenem živil čtyřicet let. Tohle by na důkaz jeho askeze a horlivosti stačilo.
Čistotu a prostotu jeho povahy ukážeme na jiných příbězích. – Když velký Flabianos dostal příkaz pást veliké Boží stádo, dozvěděl se o Makedoniově ctnosti, protože si o něm všichni povídali a opěvovali ho. Dal ho odvést z vrcholu hory pod záminkou, že na něho přišla žaloba, přivedl ho k oltáři a při obřadu svatých tajemství ho zařadil mezi kněze. Když pak liturgie skončila a někdo mu to oznámil, poněvadž on sám naprosto nechápal, co se děje, nejprve nadával a všechny napadal slovně, a později vzal hůl, o kterou se ve stáří při chůzi opíral, a pustil se do všech přítomných, i do samého velekněze. Domníval se, že ho to svěcení připraví o vytoužený život na vrcholku hory. Jeho rozčilení tehdy jen stěží jeho přátelé uklidnili. Když však uplynul týden a opět přišel den svátku Páně, veliký Flabianos pro něho zase poslal a prosil ho, aby se s nimi zúčastnil slavnosti. On však příchozím řekl: "Nestačilo vám to jednou? To chcete, abych se stal presbyterem znovu?" A ačkoli mu říkali, že není možné udělit jednomu člověku dvakrát totéž svěcení, nepovolil a nepřišel, dokud mu to během času jeho přátelé mnohokrát nevysvětlili.
Vím, že tenhle příběh mnoha lidem nebude připadat obdivuhodný. Uvedl jsem ho však, protože se domnívám, že může dosvědčit prostotu jeho mysli a čistotu jeho duše. A takovým lidem Panovník sliboval království nebeské: Amén, pravím vám, jestliže s neobrátíte a nebudete jako tyhle děti, jistě nevejdete do nebeského království. Když jsme tedy stručně ukázali jeho duševní povahu, ukažme teď také jeho otevřenost, která z té ctnosti vycházela...