Proč se dnes věnovat filologii?

Člověk by od klasického filologa skoro čekal, že kdykoli povstane, aby přispěl k jakékoli diskuzi, začne obligátní větou „Už staří Řekové říkali...“, „Už Aristotelés tvrdil...“ a že bude takhle postranně, ale nápadně a s jakousi neomalenou moudrostí zdůrazňovat svůj obor. Co mám tedy říct já, když se po mně chce právě něco takového? Možná bych si to měl hned zpočátku výslovně zakázat a možná bych měl říct, že vůbec nezáleží na tom, kdo jakou životaschopnou myšlenku kdy formuloval. A možná to i řeknu. Ale na druhou stranu jsem si mnohokrát uvědomil, že řada myšlenek, které jsou dnes ve hře, a řada myšlenek, které by ve hře být mohly, i řada myšlenek, které dnes ve hře být nesmějí, byla formulována a rozvinuta starými Římany a Řeky ve zcela jasné a krystalické podobě a mnohem přístupněji, než je to vůbec možné u moderních autorů. – Ať už jde o metodu matematického důkazu, sylogismu, racionalistickou kritiku vlastní tradice nebo třeba o prostředky manipulace s veřejností.

Kdyby se mě někdo zeptal, jaký je v dnešní době smysl klasických studií, bál bych se odpovědět, že jsou nutná proto, aby se Evropa neodcizila svým kořenům. Je to sice fráze, která mě samého napadá vždy, když se ke mně blíží někdo z otázkou, jaký má vlastně smysl se věnovat studiu antiky, ale zní mi to příliš ideologicky. Vždyť musí mít větve jasné povědomí o svých kořenech, aby mohly růst a nést plody? Nestačí právě, že kořeny jsou? Třebas skryté a jakoby pohřbené v nevědomém humusu? A nejsou snad kořeny a větve dvě rozdílné věci? Proč by potom pro větve muselo platit, že rozumět svým kořenům znamená rozumět sobě? Proč by podmínkou správného sebeporozumění mělo a muselo být pěstování nějakého konkrétního historického uvědomění? A pokud tyto mé argumenty mají nějakou platnost, mají ji snad proto, že si jejich autor i čtenář s naprostou historickou přesností uvědomuje, že a jak vyrůstají právě z tradice řeckého racionalistického diskurzu, a nebo ji mají jen proto, že je tato tradice odněkud z historického nevědomí fakticky umožnila? V odpovědi, která nám užuž tanula na jazyku, se tedy objevila řada míst, kam by bylo možné vklínit sochor onoho řeckého racionalistického nepokoje, a proto ji raději nebudeme vyslovovat, aby se nám nerozpadla, nebo přinejmenším příliš nevzdálila.

Kdybychom se ale zeptali třeba, jaký může být smysl klasického filologa, možná bychom v této pozměněné perspektivě měli větší štěstí vyjádřit se uspokojivě. Generace filologů našly, oprášily, vyspravily a zpřístupnily řadu textů antické kultury a svou péčí je dál chrání před ztrátou a zánikem, a tak připravují svým současníkům možnost, aby se seznámili s tou starou kulturou, kterou nám na rozdíl od kultur keltských, staroslovanských, inckých a mnoha dalších historická náhoda zachovala v mnohem celistvější podobě, aby v ní oni mohli hledat inspiraci, pobavení, porozumění, zvláštnost a exotiku. Smyslem klasického filologa je proto snad právě dále pomáhat a sloužit té historické náhodě a přitom zažívat potěšení z toho, co je v ní krásné, chytré a vtipné. A je toho tam dost.